Po padesátce přišla do jejího života velká změna. Přišla o práci a musela se rozhodnout, co dál. Ingrid Kuželová (52) zvedla hozenou rukavici, zabojovala, naučila se jazyk, nebála se ciziny a dnes pečuje v Německu. Co prožívá při své práci, prozradila v našem rozhovoru.
Ingrid pečuje svého staršího manžela, se kterým si na sebe zvykli. Ale na začátku byly legrační a trapné situace, slzy a krize. „Dnes si připisuji vše, co jsem si vybojovala,“ říká Banskobystričanka.
Bylo vám padesát let, když jste se rozhodla pro ošetřovatelství. Co se stalo ve vašem životě?
Dlouho mě živilo zahradnictví, vystudovala jsem střední zahradnickou školu v Nitře a pracovala v květinářství v Banské Bystrici. Pak ale snížili stavy a já přišel o práci. Půl roku jsem přemýšlel, jak dál, až jsem se rozhodl. Absolvovala jsem ošetřovatelský kurz.
Proč ošetřovatelství?
Vždycky jsem měl pozitivní vztah k lidem, což se potvrdilo i v této práci. V něm je výslovně vyžadováno mít rád lidi a dobře s nimi vycházet. Začala jsem tedy pracovat pro slovenskou soukromou agenturu, která hledá pečovatelky pro seniory na několik hodin během dne. Práce se mi líbila, ale byla špatně placená, a tak jsem se rozhodla odejít do zahraničí přes pracovní agenturu Atena.
Jak se vám dařilo v cizím jazyce?
Velmi špatně. Ve škole jsem němčinu nikdy neměl, takže jsem se ji musel naučit od základů. Koupila jsem si DVD, knihu a zapsala se na jazykový kurz. Zkoušky, to byla muka. Dělala jsem je potřetí. Když jsem držel v ruce certifikát, byl jsem na sebe pyšný, ale pak jsem přišel do německé domácnosti a zjistil, že všechno je jinak.
Co se stalo?
Agentura mi našla německé manžele, oba mobilní, bez větších zdravotních problémů. Přišel jsem k nim domů, pozdravil je a představil se. Pán byl od první chvíle velmi milý, řekl mi, že si budeme povídat a můžete nám říkat dědečku a babičko. Sedli jsme si a on se mě začal vyptávat na mou rodinu a práci.
Pak se mě zeptal na něco, čemu jsem vůbec nerozuměla, tak jsem jen kývla hlavou a usmála se. Starý muž se na mě podíval a řekl: „Vy tomu nerozumíte, že? Zrudla jsem. Myslel jsem si, že mě teď pošle domů. Ale překvapil mě něčím jiným.
Každý den se mnou psal diktáty, protože mě chtěl naučit německy. Mám doma tlustý sešit s našimi každodenními cvičeními. Ze začátku to bylo doslova moře červené, ale čím víc jsme psali, tím lépe jsem ovládal němčinu.
Jak staří jsou manželé, o které pečujete?
Starý muž 82 let a stará žena 85 let. Při učení jsme se hodně smáli, ale mohu vám říct, že dnes mluvím německy mnohem lépe. Hodně spolu mluvíme, protože jsou oba komunikativní. To mi také velmi pomáhá.
Jaký je váš vztah?
Vynikající. Říkají mi, že jsem jako jejich dcera. Zvykli si na mě a pokaždé, když odcházím, jsou z toho velmi nervózní. Našli jsme k sobě cestu, protože se mnou měli trpělivost. Mám s nimi také trpělivost, bez ní by to nešlo. V této práci je to asi to nejdůležitější – mít nadhled.
Jak vypadá váš den? Jaké jsou vaše povinnosti?
Máme dohodu, že dědeček připraví snídani, já přijdu o půl osmé dolů, s babičkou jdeme do koupelny, já se osprchuji a pomůžu jí s oblékáním. Pak čtou denní tisk a já si vždycky v devět hodin jdu koupit nové noviny. Udělám pudink a začnu vařit oběd.
Vtipné bylo, že můj dědeček předtím polévky nejedl, ale já jsem na ně byla zvyklá, vařila jsem je a on se je naučil jíst také. Odpoledne posedíme u kávy a koláče, pak se jdu projít. Vrátím se v šest, udělám večeři a po večeři jdu do svého pokoje a mám chvíli pro sebe. Pětkrát denně píchám svému starému muži inzulín, to je celá moje práce.
Takže vaříte obědy, prošel jste jako kuchař?
Babička mi od začátku říkala, že nebudeme experimentovat a budeme vařit německá jídla. Ukázala mi, jak je připravit, protože i guláš se vaří jinak než u nás na Slovensku. Proto jsme každé jídlo nejprve vařili společně. Musela jsem si zvyknout, že mají rádi jídlo doslova horké. Jednou jsem dostal stížnost, že je studená. Tam se z talíře musí doslova kouřit.
Kdy přišla vaše první krize?
Po prvním týdnu. Bála jsem se jít dolů, říkala jsem si, že už nebudu schopná mluvit. Taky jsem brečela, ale pak jsem si řekla: „Buď v klidu, máš dobrou rodinu, snaží se tě naučit německy, jazyk se učíš zadarmo a máš naprostou svobodu.
Chvíli trvá, než si na to zvyknete. Do této rodiny jsem přišla jako náhradnice, protože předchozí chůva musela odejít. Starý muž se do ní zamiloval a stará žena od té doby velmi žárlila. Takže si dokážete představit, jak vypadal náš první kontakt, prohlížela si mě a neusmívala se.
Víte, předchozí chůvy neměla moc ráda, ale já mám s lidmi trpělivost. Důležité je neprovokovat a pochopit člověka. Chtěl jsem se vyhnout jakémukoli náznaku potíží, nikdy jsem neprovokoval, vždy jsem nosil volné košile. Babička mě měla tak ráda, že když jsem poprvé odcházela, vzala mě za ruku a řekla: Ale ty se vrátíš, že? Nelžete nám, že ne? Teď, když mám přijít, ani nejde spát, ale čeká na mě, aby mě mohla přivítat.
Byly situace, které vás naučily něco nového?
Když se dědeček s babičkou pohádali, vzal jsem to na sebe. Od té doby se vždycky, když mají výměnu, seberu a jdu do pokoje. Až skončíš, řeknu starému pánovi, ať zazvoní a já přijdu dolů. Tím se vyhýbám konfliktům, nejsem na jedné ani na druhé straně. A to je velmi důležité.
Stanovili jste nějaká pravidla?
Pokaždé, když odcházím, ukazuji jim věci, které si beru domů. Tento nápad není z jejich hlavy, nechtějí, abych to dělal, ale já si za ním stojím. Mám špatnou zkušenost, protože chůva, u které jsem se střídala v předchozí rodině, ukradla pánovi zlatý prsten. Nikdo mě neobvinil, ale nechci, aby se to někdy stalo. Díky tomuto mému pravidlu jsem v psychické pohodě, máme v této věci jasno, a to je pro mě velmi důležité.
Na jak dlouho jezdíte do Německa?
Po dobu tří měsíců. Je to už dlouhá doba, ale zvládám to, protože se opravdu cítím, jako by to byli moji prarodiče. Nic mi nezakazují, nekárají mě, jen mám vždycky u sebe mobil, když jdu ven. Jednou se mi stalo, že jsem se ztratil. Procházel jsem uličkami vedle kostela a najednou jsem nevěděl, kde jsem. Vzrušeně jsem zavolala dědečkovi a on mi řekl, ať se uklidním a přečtu si název ulice na mém domě. Za pět minut byl u mě.
Do jakého věku lze tuto práci vykonávat?
Pokud máte dostatek síly. Do zahraničí se mnou cestují i ženy v důchodu. Pokud jsou vitální, zvládnou ošetřování.
Jste připraveni na možnost, že se zdravotní stav manželů může zhoršit?
Ano, jsem. Na Slovensku jsem pracovala v zařízení sociální péče, kde byly opravdu těžké podmínky. Staral jsem se o tyto seniory a viděl jsem je umírat. Ale i o tom je tato práce, s tím musíte počítat. Dobré vztahy jsou velmi důležité, ale stejně tak je důležité být profesionální. Dělejte svou práci s láskou, ale zachovejte si potřebný odstup.
Jaký člověk je dobrý pečovatel?
Rozhodně tolerantní a trpělivý. Musí počítat s péčí o lidi s demencí, kteří mají různé stavy a nemyslí vážně vše, co říkají. Dobrý pečovatel musí mít lidi skutečně rád, pokud ne, bude pro něj práce utrpením.
Mám dar získat si lidi na svou stranu. I ti, kteří jsou zpočátku odměření, se po chvíli začnou usmívat. Když se to stane, ledy se prolomí.
